Jak mě dostal Sporcelain aneb „Na perutích do jiných sfér………“

Léto. Prázdniny. Dvě obyčejná slova, která v sobě skrývají mimo jiné příslib dobré nálady se spoustou nových zážitků. Když se k těmto dvěma obyčejným slovům přidají slova Znojemský hudební festival, pak se náhle z obyčejných slov stanou slova neobyčejná…A všem, kdo už něco o Znojemském hudebním festivalu slyšeli je jasné, že bude o dobrou náladu postaráno a o nevšední zážitky nebude nouze. O jeden takový opravdu nevšední zážitek bych se s vámi chtěla podělit. Když mě můj kolega pozval na českou premiéru koncertního provedení alba Sporcelain Pavla Šporcla s návrhem, abych o svých zážitcích napsala článek, ke kterému přidá svoje fotografie, viděla jsem to velice skepticky. Nejsem žádná odbornice, abych mohla fundovaně napsat hudební recenzi…k tomu umět trochu hrát na housle a milovat hudbu nestačí.“Nebudeš psát žádnou hudební kritiku“, říkal kolega Libor.“Budeš psát,co budeš při koncertu cítit.“ „No to by šlo“, řekla jsem si, „zvlášť když emoce jsou moje specialita.“ A pak jsem se koukla do programu a srdce mi spadlo do kalhot…když se mi ho podařilo opět usadit na své místo, takhle jsem to celé prožila…

….hernajs…co to proboha je „popový crossover“?!?... to slovo jsem ještě nikdy neslyšela…rychle hledám výraz na internetu… aha… jedná se o hudební žánr vzniklý smícháním žánrů ostatních… no tě pic… to mi teda zrovna moc odvahy nedodalo… prý nějaký mix… hm… prý nový přesvědčivý! – ha,ha, to mě teda pobavilo - pohled na housle 21.století… housle v nejrůznějších stylech a zabarveních… jéžiš… nějakej „mišmaš“… ty brďo, to bude k nepřežití!!!... já ztrácím barvu už teď... Já mám ráda klasiku!… romantiku!... HOUSLE – vždyť to je tak jemnej, něžnej, božskej nástroj!... proč bych je cpala někam, kam nepatří?!?... prý mi při poslechu tohoto mišmaše bude naskakovat husí kůže… no ta mi mimochodem naskakuje taky už teď… sedím v hledišti a sbírám odvahu… nezdrhnout... kolem mě stovky „sporcelainochtivých“... a že jich je… prý kolem 1000?!?... milovníků mišmaše… pardón…mixu žánrů... ty žánry mi fakt nahánějí hrůzu... von totiž není mix jako mix!... já například nikdy nebyla na rockovým koncertě… nepřežila bych ty decibely... a ty davy šílenejch fanoušků… tak co dělám tady, proboha?… copak to bude nějakej Bach?… ne, nějakej guláš to bude… jo, bacha si budu muset dát… abych neohluchla… a valí se další davy… ufffffffffff… já to nepřežiju… a to to ani ještě nezačalo… začíná mi být horko… a na scéně dýmy jako při hasičským cvičení… hrůza… ježkovy voči, kam jsem to vlezla….pomóóóóóc!!! dusím se!!!!... kdyby nepršelo, tak se ještě skočím naposled nadechnout čerstvýho vzduchu… než zkolabuju… mimochodem... taky se na ten „míšeňskej porcelán“ přišel podívat samotný král Slunce... chtěla bych ho vidět, jak tančí na královským dvoře mix žánrů…ha-ha, to by byla prča... to by se Versailles otřásalo v základech… jo, pozor, tak už to asi začne…  příznivci porcelánu zatajujou dech… to já teda takovou hloupost neudělám… už by se mi nemuselo podařit se znova nadechnout… nenadechnu se a přijdu o tu porcelánovou nádheru, ne???... tůdle…

….i když… napnutá jsem jako kšandy, to je fakt… přece jen začínám být zvědavá… co když to zase taková hrůza nebude?!?... copak by se sám Pavel Šporcl pustil do nějakého projektu, který by neměl smysl??? takový houslista??? takový milovník vážné hudby??? který nemá rád „moderní“ úpravy už napsaných hudebních děl?... vlastně… na tom, jak vážnou hudbu představuje naší mladé generaci není nic špatného… naopak… ukazuje, že i v dnešní přetechnizované době má vážná hudba své místo... a děcka ho berou… no není to úžasný?... podle něj i popové skladby pro housle mohou mít duši… s tím vlastně taky souhlasím… tak proč ty pochyby??... proč jsem pořád tak děsně konzervativní?... všechno se přece vyvíjí… vždyť je to vlastně obdivuhodné, že přichází s něčím úplně novým… neotřelým… originálním…     

A koncert začíná… přichází Pavel Šporcl s kapelou… v ruce drží dvoje housle… svoje „zajeté“ modré a ještě jedny… aha, elektrické… no těbůh, říkám si, když ty modré odkládá… to bude asi nářez… začíná hrát… a najednou jsem obklopená tóny… vibrují kolem mě… i ve mně... kupodivu je to načisto příjemné… je to tajemné… v mysli mi vytane slovo „očekávání“… ty housle se s tóny přímo mazlí… a najednou… NÁŘEZ!!!!... ty jóóóóó... já to čekala!... vždyť jsem to říkala, že nejde spojovat vážnou hudbu s… co to?... jsem zmatená… ono se mi to líbí!... no tohle jsem vůbec nečekala?!?... já myslela, že to tu jen přežiju… že bych se nechala „lapit“ do porcelánových spárů hned v úvodní skladbě???... no nebudu dělat předčasné závěry… ještě není všem dnům konec…

druhá skladba… jasný hlas houslí na pozadí naléhavých zvuků bicích… tatatatatatatata… osminy krájí melodii na kousky… zvyšují napětí… jejda, to je teda pěkně technicky náročná skladba… a trochu mi to připomíná Bacha?... no to je paráda… neslyším  jen jedny housle… hraje jich několik… jejich tóny se mezi sebou různě proplétají… cítím napětí do posledního tónu… Teď jsem vážně napnutá i já… Čím budu dneska večer ještě překvapená???

Pavel Šporcl odkládá elektrické housle a bere si ty svoje nádherné modré… ještě než je nechá rozeznít, představuje slovem svou desku… začínám mu věřit, když říká, že má mnoho rovin… že nás některé skladby zvednou ze židlí a některé že nás rozpláčou… a některé že nás vynesou na perutích do vyšších sfér… zavírám oči… uvolňuji se a nechávám se vést tóny ústřední skladby celého alba …. Sporcelain… cítím klid… mír… nechávám se vzít za ruku a vtáhnout do té porcelánové říše… bicí udávají směr cesty… cítím tu nádhernou atmosféru … vnímám protipóly… cítím teplo…lásku… něhu… ale i tu temnou atmosféru říše porcelánu… střídá se forte s pianem… střídá se známé s neznámým… harmonie s disharmonií…….stejně jako v životě… vnímám tu naléhavost… to věčné hledání… v životě jsou i těžké chvíle… pryč s něhou… přichází krize... tápu… myslí mi proběhne slovo osud…drama vrcholí… a najednou NIC… a současně VŠECHNO… nechávám v sobě to nic doznít… a najednou je tu znova vír života... přichází s novou skladbou… rachot… zase mám pocit, že někam jdu... raz-dva, raz-dva... a najednou si hraju!skotačím!!!... vždyť život je zábava!... cítím jak se měním... jak zraju… jak sílím… a najednou zase NIC… ale jiné nic než to předchozí… tentokrát ve mně doznívá hravost… radost ze života… a přichází nová čarovná melodie… vidím před očima nádherný impresionistický obraz… ne… není to statické… je to film… s happy endem… jsem hlavní hrdinkou v tom zamilovaném filmu… toulám se po mořském břehu a nechávám si omývat kotníky příbojem… vychází slunce… co mě čeká?... housle zpívají o lásce… čisté… opravdové…věčné… Bože… to je krása… chce se mi plakat a smát se zároveň… zastavuji se… jsem sama a nejsem sama…podmanivá hra houslí mě láká dál… pojď… slyším hlas… pojď, jsem s tebou… cítím tlukot srdce… jsem opilá láskou… miluji… JSEM LÁSKA… hýčkám v náručí celý svět... v další skladbě mi housle představují irské ženy… za pomoci melodie si vytvářím jejich obraz… jsou krásné… něžné… milující a současně nepoddajné… silné… hravé… rozmarné… vášnivé… tajemné... Z imaginárního světa se na chvíli vracím do současnosti... přichází Tereza Černochová… ale najednou jsem zase v tom krásném snu… zase ty podmanivé tóny houslí… ve spojení s nádherným ženským hlasem… souznění… hlasů i duší… dotýkám se s nimi hvězd… a poprvé slyším Pavla Šporcla zpívat… Aplaus. 

A očekávání co přijde teď. Pavel je sám na jevišti a zamýšlí se nad tím, kde je hranice mezi vážnou a rockovou hudbou… představuje nové elektrické housle… jsem zvědavá, jestli to s nimi bude mít tu správnou šťávu… ještě pořád si myslím, že ne… a taky že mám pravdu!... nevydojí z nich ani tón… vidíte? já to říkala! to je ta technika... no jo… chápu… to byl jen takový nevinný žertík… Pavlík už je zase připojen k síti… tak se ukaž, jestli ti uvěřím i tentokrát!... a jsou opět tu… tóny elektrických houslí… úžas… celá plejáda zvuků… mám mravenčení v celém těle… tóny na mě útočí ze všech stran… jsem v jejich centru… hladí… bodají… lechtají… hřímají… zpívají jako slavík… vržou jako vrata od stodoly… slyším racky na pobřeží oceánu… barokní tóny… tremolo… a strhané žíně u smyčce… vlají jako prapor… na počest toho technického zázraku… běhá mi mráz po zádech... pizzicato… jé, ono to brnká samo… no to je boží… a k tomu další sólo houslí… a zase útok tónů… chce se mi skákat… chce se mi tančit… jsem jako derviš… točím se pořád dokola…dokola… dokola… dokola… pořád a pořád… nevím, kdy se zastavím… už nemůžu… a najednou stojím… Paráda!

Bože, to bylo úžasný! a přichází kapela... tleskáme do rytmu… přidávají se housle… zase přebírají hlavní roli v tom nádherném hudebním maratónu… bum bum bum bum... na pozadí bicích se nese nádherná melodie… nemám ráda hlasitou hudbu, jsem přece říkala… najednou mi nevadí!... nemám přece ráda ty basy,co mi rezonují celým tělem… najednou mi nevadí! Panebože! Mně se to líbí! Je to SÍLA!

Jsem úplně v moci těch zázračných houslí… nová božská melodie… taju... jihnu… ztrácím se… nejsem… a zase se znovu nacházím… abych si intenzívně prožila každou vteřinu… abych si uvědomila tu krásu… abych ji vnímala každým pórem těla… jsem okouzlená… mám slzy v očích… vodopád slz… celou řeku slz… jsem loďkou na té řece… nechávám se unášet proudem… a najednou slyším ukolébavku… nechávám se houpat… kolébat… houpy hou… a zase plynu s tím proudem… malá lodička na široké řece úžasné melodie…

A zase staré dobré modré housle… a šanson… Lásko prokletá… můžeš být stokrát prokletá… v podání houslí jsi krásná… něžná… i když někdy bolíš… lásko… ne prokletá… opěvovaná… znovu a znovu prožívaná… vášnivá... to bušení srdce a pak zklidnění… závrať a let do nebeských výšin… lásko osudová… Nechce se mi věřit, že je tu závěrečná skladba celého alba… Surprise… překvapení… ne… já už nejsem překvapená… jsem šťastná… šťastná, že jsem mohla zažít ten úžasný večer, který mě posunul kamsi dál… který mi ukázal ty nádherné nepřeberné možnosti hudby… hudby 21. století… ty nové možnosti houslové hry… stejně krásné jako ty klasické…

Ten Sporcelain mě vážně dostal! Opravdu jsem se vznesla na perutích hudby do jiných sfér… Je to vážně pravda? Ten mnou v úvodu tolik kritizovaný mix mě rozmělnil na tisíc kousíčků… rozpadla jsem se na jednotlivé střípky – to je mimochodem výstižné přirovnání k tomu porcelánu – abych se pak zase našla celá… okouzlená… obdarovaná… a poučená… že i houslová hra nemusí být pořád stejná… že pokud se hraje srdcem, vždycky si posluchače podmaní… ať už poslouchají Bachovu sonátu nebo Sporclovo Sporcelain. 

                                        text: PaedDr. Marie Karšulínová

                                        foto: Libor Duchoň